Albánie – přes prokleté Albánské Alpy do Černé Hory

Vstupní branou do Albánie ze severu je město Shkodër (Skadar), které se nám stává na jednu noc domovem a kde odpočíváme po dlouhé 30hodinové cestě vlakem do sousední Černé Hory. Shkodër je jedním z nejstarších měst v Albánii a je také významným ekonomickým centrem severu země. Zajímavost, která by mohla stát za navštívení, je například stará rozbořená pevnost Rozafa přímo nad městem, odkud se naskýtá pohled na celé město a zároveň i Prokleté hory za ním.

My však dorážíme do rozpáleného města poměrně pozdě a tak bereme zavděk alespoň stejnojmenným hotelem Rozafa, kde se ubytováváme. Po krátké prohlídce města dáváme skvělou večeři v jedné z okolních restaurací, při které sledujeme okolní dění na ulici, kde se to hemží hloučky lidí připravujících se na večerní zábavu. Po večeři vyrážíme zpět do hotelu, kde se od slečny recepční pokoušíme získat klíče k zamčené střeše hotelu, která prý dříve sloužila jako neoficiální místo setkávání cestovatelů. Klíče nám kupodivu ochotně ihned dává a my tak můžeme strávit větší část večera právě zde a vychutnat si krásný výhled na celé město, jako kdybychom byli přímo na vrcholu pevnosti Rozafa.

Další den brzo ráno se přesouváme furgonem do hor, přičemž po cestě využíváme i 4hodinovou plavbu trajektem po přehradní nádrži Komani, která se řadí mezi nejkrásnější plavby na světě. Spolucestovateli na trajektu nám jsou jak místní Albánci ve starých mercedesech či kamionech či stádo koní, tak i turisté v nových terénních vozech nebo dodávkách ze západních zemí či z Austrálie. Jméno trajektu Jezerca X znamená, že trajekt Jezerca IX již odpočívá jako vrak na břehu přehrady.

Dalším furgonem se přímo od trajektu ve Fierzë dostáváme za rytmů balkánské muziky do údolí Valbones, na kterém je vidět, že se pomalu, ale jistě připravuje na nástup turismu v této oblasti. Nové dřevěné baráčky, připravovaná rekonstrukce silnice, po které se dá zatím dostat pouze terénními vozidly, ale po kterých Albánci jezdí v mercedesech – to vše jsou věci, které se zde mění. Někde v druhé polovině údolí již jdeme po svých, abychom se do večera dostali až pokud možno co nejdál na konec údolí. Velké řečiště na dně údolí je kompletně vyschlé a my tak marně hledáme zdroj vody. Nakonec se vydáváme na průzkum do jedné z místních osad, kde nám milá Albánka umožňuje načerpat vodu přímo před její chatrčí.

Další den pokračujeme již přímo vzhůru opět za nepříjemně vysokých teplot, kdy nám výstup ulehčuje pouze jedna vyvěrající říčka. Cestou potkáváme skupinu starších Britů, kteří si nechávají nést zavazadla na oslích hřbetech za doprovodu místních Aalbánců, a tak toto setkání využíváme a dáváme přestávku, abychom uvolnily již tak úzkou stezku pro průchod této karavany. Zároveň po cestě míjíme odbočku, kterou se dá dojít přímo pod nejvyšší horu, na kterou míříme, ale později. Teď by nás připravila o jedno z nejhezčích míst, údolí Thethi, do kterého se těšíme.

Po pár hodinách výšlapu se dostáváme do sedla Valbones, kde potkáváme další skupinu Britů a kde se nám naskýtá výhled na celé údolí Valbones a zároveň na druhou stranu do údolí Thethi. Někteří z nás se zde snaží neúspěšně najít vyhlédnutou kešku, ale po chvíli úsilí vzdávají a my tak pokračujeme dolů do údolí Thethi za dalšími zážitky.

Po sestupu ze sedla Valbones se dostáváme do údolí Thethi a stejnojmenné vesnice, která je v podstatě hlavním východiskem pro túry v Prokletých horách. Ve vesnici funguje díky Britům nově opravená škola, kostel a je zde možné najít ubytování. My si vystačujeme s řekou, kde se u vodní elektrárny koupeme a poté se hbitě přesouváme do jedné z místních hospod. Po vypití pár importovaných černohorských piv stavíme stany kousek opodál a vaříme večeři. Z důvodu podpory místní ekonomiky se poté vracíme zpět do hospody, kde pokračujeme v konzumaci piva chlazeného přímo v řece.

Z vesnice Thethi se vydáváme na konec krásného údolí, které majestátně ukončuje skalní stěna Maja Arapit (2217 m n. m.), jejíž jižní stěna byla poprvé volně vylezena německo-albánsko-americkým týmem lezců v roce 2010. Naše cesta však tuto stěnu obchází obloukem zprava, abychom se vzápětí dostali do sedla Pejes.

K večeru docházíme k salaši, kde se nachází jeden z mála pramenů a kde je ideální místo k přenocování. S dovolením paní salašníkové stavíme stany vedle již pár postavených a seznamujeme se s jejím synem Edmontem. Po chvíli přicházejí Morávaci ze sousedních stanů a také bača se stádem ovcí, které se prožene mezi námi. My i Moráváci máme na další den stejný cíl, nejvyšší horu Prokletých hor.

Klučina Edmont vyrůstá nahoře v horách a učí se místnímu způsobu života, což znamená především pastevectví, pečení chleba, výroba mléka, sýra atd. Určitě má ale i dost času, a proto je velmi zvědavý na přicházející turisty. Pokud se tam na chvíli zdržíte, tak si s vámi určitě rád zahraje fotbal nebo jen tak “albánsky popovídá“.

Cílem dne je vystoupit na nejvyšší horu Prokletých hor, Maja Jezerce (2694 m n. m.), a poté sestoupit severní cestou do vedlejšího údolí se sedmi jezery. Po cestě nahoru se ale začínají objevovat sněhová pole a brzy ztrácíme naší cestu. Po lehkém průzkumu okolí se rozhodujeme vydat se nahoru pouze nalehko s tím, že se budeme muset vracet zpátky stejnou cestou přes salaš. Cestou nahoru potkáváme Moraváky ze salaše, kteří to otáčejí, neboť se jim cesta na vrchol zdá příliš neschůdná. My se na vrchol Maja Jezerce nakonec dostáváme pouze ve 4 lidech a naskýtá se nám pohled na sněhem pokryté severní úbočí hory. Ten nám jasně říká, že tudy bychom se dolů bezpečně rozhodně nedostali.

V místě, kde jsme zanechali naše batohy, na nás čeká zbytek skupiny a po chvíli odpočinku se vydáváme na cestu dolů.

Sestupujeme zpátky k salaši, kde jsme přenocovali předešlou noc. Stany nakonec stavíme o něco výš než je salaš, na krásné rovné pastvině velikosti fotbalového hřiště, což se nakonec ukazuje jako dobré rozhodnutí. Když jdeme k salaši nabrat vodu, všechna vhodná místa pro stany jsou již zabrána další početnější skupinkou nově příchozích Čechů. Na našem novém místě večer rozděláváme oheň především díky množství dřeva, které nacházíme ve starých rozpadlých obydlích vedle pastviny.

Ze sedla Pejes klesáme dlouhým údolím Ropojana, které bylo údajně dříve oblíbeno hlavně pašeráky, až do Černé hory. Po cestě míjíme několik opuštěných typických malých bunkrů, ale také jednu skoro-opuštěnou vojenskou stanici, kde přebývá skupinka asi tak osmi Albánců, která nás již z dálky na sebe upozorňuje výstřely z Kalašnikova. Při setkání se ptáme pouze na pramen, který je hned pod jejich stanicí, nabíráme vodu a s divným pocitem raději svižně pokračujeme v cestě údolím. Dále si cestu užíváme pohledy na vysoké skalní stěny a ostrý hřeben Karanfily nalevo, na které již vede několik výstupových cest z vedlejšího údolí Grbaja. Po cestě míjíme velké jezero, kde jsme chtěli přenocovat, ale vzhledem k tomu, že je tento rok kompletně vyschlé, tak pokračujeme dále ke stanici bývalé pohraniční policie Zastan Ropojanski, kde má být údajně také pramen. Bohužel ani po prozkoumání širšího okolí žádnou vodu nenalézáme a tak pokračujeme údolím dále do Černé Hory.

Odměnou za předchozí zklamáni s vodou je překrásné krasové jezero Oko Skakavice, kde najednou vyvěrá všechna voda, která celým údolím protékala pod zemí, a zároveň velká louka hned vedle jezera ideální na přenocování. Druhý den pokračujeme již po široké cestě pro terénní vozy a brzy vcházíme do vesnice Vusanje, kde se posledními pohledy na nějaký čas loučíme s Albánií a jejími Prokletými horami i přesto, že jsme nezahlédli jediného orla.

Autor a Fotograf: Tomáš Laburda