Amazonka a Orinoko - svět, kterému vládne voda

Při pohledu z letadla je člověk ohromen zeleným kobercem tvořeným až k obzoru se táhnoucími deštnými pralesy Amazonie. Meandry mohutných řek, křivolaké linie menších říček a slepá ramena jako jediné nenásilně narušují nekonečnost člověkem zatím nedotčené oblasti. Na snímku je řeka Putumayo, která tvoří dlouhý úsek hranice Kolumbie a Peru.

Puerto Nariňo je asi třítisícové městečko na kolumbijském břehu Amazonky. Navštívili jsme ho zrovna v období, kdy se hladiny řek pomalu šplhaly ke ročnímu svému maximu. Hladina Amazonky během roku kolísá až o 15 metrů. Tohle číslo je zvlášť ohromující, když si spočítáme, že z Nariňa (110 m n. m) k ústí klesá Amazonka jen o málo víc než 1 metr na 30 km svého toku! V období dešťů se řeky rozlévají do okolních lesů a zatlačují tak jejich obyvatele hluboko do nepřístupné džungle.

Indiáni z komunity 7. agosto pádlují při soumraku domů. Zajímavostí je, že amazonští domorodci (alespoň v oblasti, kterou jsme navštívili), sedí a pádlují na kanoi vpředu, zatímco indiáni od Orinoka naopak (dle středoevropských poměrů logičtěji) vzadu.

Indiánské děti z kmene Jagua byly ze začátku nedůvěřivé, ale brzo převládla oboustranná zvědavost :-). Místní lidé stále ještě částečně ovládají své původní jazyky, ale španělština je přeci jenom praktičtější pro spojení s „civilizovaným“ světem a stala se již univerzálním dorozumívacím prostředkem.

Třídenní plavba a nicnedělání na palubě ve společnosti peruánského piva značky Pilsen byla vítaným odpočinkem na dvouměsíční cestě. Amazonka je v úseku lemujícím Kolumbii již dávno mohutný veletok široký několik kilometrů s mnoha ostrovy. O to překvapivější pro nás byla rychlost jejího proudu, který unášel celé klády a ostrůvky vegetace. Amazonka odnese do oceánu ročně asi miliardu tun materiálu.

Viktorie amazonské/královské jsou vodní rostliny příbuzné leknínům. Jejich plovoucí listy mají v průměru až 2 m a říká se, že díky zvláštnímu uspořádání pletiva, které je naplněno vzduchem, unesou i malé dítě. Většinou není snadné na viktorie narazit, je třeba dopředu znát lokalitu nebo se zeptat domorodců.

Po příletu do Leticie jsme si nemohli nevšimnout kýčovitých barevných maleb na zdech letištní příletové „haly“ i jinde po městě, které zobrazují barevné západy slunce nad Amazonkou. Během pár večerů jsme si však uvědomili, že umělci tvořící tahle díla při namáčení štětce do křiklavých barev příliš nepřehánějí. Poslední paprsky slunce a oblaka na obloze skutečně často vytváří nezapomenutelnou barevnou podívanou.

Iquitos je peruánské město, do kterého jsme dorazili po třídenní plavbě z kolumbijské Leticie. Žije zde více než 400000 obyvatel, což z Iquitos činí největší město na světě, kam nevede žádná silnice. Návštěvníci a hlavně obyvatelé jsou odkázáni jen na leteckou a zejména říční dopravu. Náročnost transportu se následně projeví i v cenách téměř jakéhokoliv zboží.

Volavka bílá (Egretta alba) lovící ryby. Tohoto kosmopolitního ptáka můžete potkat jak v jihoamerických mokřadech, tak, máte-li štěstí, třeba i u jihočeských rybníků. V době hnízdění má na zádech dlouhá zdobná pera, pro které byla v minulosti běžně lovena.

Dřevěná kanoe je nejčastějších dopravním prostředkem. Výhoda je, že se obejde bez benzínu a k jejímu řízení nepotřebujete řidičský průkaz. A tak místní děti jezdí lodičkou již odmalička do školy a o velké přestávce loví z kanoí ryby házecí harpunou. V období dešťů je zajímavým zážitkem projížďka na kanoi pralesem.

Na rozdíl od Amazonky jsme Orinoko na hranici mezi Kolumbií a Venezuelou zastihli v době, kdy voda teprve začala stoupat. Řeka je plná oblých balvanů nejrůznějších velikostí, které stěžují dopravu motorovými čluny. Každý řidič musí bedlivě „číst vodu“ a kamenům pod hladinou se vyhýbat, aby neriskoval zničení motoru. To je obzvlášť obtížné za větru, kdy hladinu čeří vlnky a i zkušení domorodci brázdí vody jen neradi a velmi opatrně.

Déšť není v oblasti deštných lesů žádnou výjimkou. Když je hladina nízko, je Orinoko a zejména jeho přítoky (například Atabapo či Guaviare) lemováno nádhernými plážemi s jemným bílým pískem.

Dravec si odnáší svůj úlovek.

Orinoko neodvádí vodu jen z deštných lesů, ale také z tzv. llanos, což jsou vlhké travnaté oblasti s roztroušenými skupinkami stromů či keřů rozléhající se na území Venezuely a Kolumbie. Jsou rájem pro zvířata nejrůznějších skupin.

Skupina balvanů uprostřed koryta Orinoka.

Autor a Fotograf: Ondřej Gahura