Borneo přes makroobjektiv

Svítilky (Fulgoromorpha) jsou příbuzné křísům a cikádám. V naší fauně se vyskytuje jen několik docela drobných zástupců, v tropech však dosahují v rozpětí i přes 10cm. Jsou to opravdu bizardní živočichové a jejich pozorování je zážitek. Vyskytují se většinou hromadně na kmenech určitých druhů stromů, ze kterých sají rostlinné šťávy. Focení bývá problematické, protože svítilky po přiblížení na kratší vzdálenost než ca 1,5 m odlétají do nenávratna. Kromě toho jsou to šprýmařky, které se neustále před vámi skrývají na opačnou stranu kmene :-)

Nádherná, elegantní vážka, která obvykle jakoby unaveně odpočívá se svěšenými křídly. I tak je ale vždy připravena bleskurychle odstartovat. V jihovýchodní Asii je to jeden z nejhojnějších druhů vážek, ale i opakovaný pohled na ni vždy potěší.

Stopkoočky jsou drobné mušky, které mají oči proklatě daleko od sebe :-) U samečků je vzdálenost očí sekundární pohlavní znak svědčící o mohutnosti a zdatnosti jedince. Něco jako paroží u našich jelenů. Při soubojích samečků, které jsem měl příležitost několikrát pozorovat, se oba sokové očima vzájemně přetlačují a doslova s nimi šermují. Přírodo, přírodo, kam chodíš na ty nápady.

Výlučně tropická skupina sarančí velmi zvláštního vzhledu. Jednotlivé druhy jsou často pestře zbarvené včetně jinak u rovnokřídlého hmyzu nezvyklých kovově lesklých barev. Svižně poletují a posedávají na listech dřevin na pralesních světlinách. Obtížně se fotí, ale vzniklé fotografie pak obvykle stojí za to.

Fotografickou ikonou národního parku Bako v Sarawaku je Kahau nosatý, unikátní fotogenická opice, endemit ostrova Bornea. Nikde jinde na světe ji nelze snáze fotografovat, než tady. Z několika set fotografií živočichů z tohoto národního parku jsem ale vybral tuto zvláštní čelnatku, kterou jsem zatím viděl pouze jedinkrát. Kahau nosatý je proti ní fádní zvíře, nemyslíte?

Tahle pichlatá, roztřepená potvůrka je housenka babočky rodu Lexias. Dospělý motýl je nádherný, ale s bizarností housenky se nemůže rovnat. Takové hmyzí strašidlo.

V pralese jsem zažil mnohokrát, že při prohlížení listí nebo větviček se některá z nich nečekaně pohne. Spousta druhů zde totiž využívá mimetismu, tedy napodobování okolní vegetace. Nejznámější a také nejhojnější jsou strašilky, ale s mimetismem se lze setkat téměř u všech řádů hmyzu. Tropická čeleď Trigonopterygidae obsahuje mimetické saranče napodobující suché nebo schnoucí listy. Jsou to skrytě žijící živočichové, posedávající obvykle na suchém opadaném listí v interiéru deštného pralesa.

Suchozemské pijavice bývají v nížinných pralesích Jihovýchodní Asie hojné, zejména v období dešťů. Někdy to vypadá tak, že sotva se na chvíli zastavíte, nebo si dokonce sednete na zem, ze všech stran se k vám začnou slézat svým typickým píďalkovitým pohybem. Pokud se pijavice zakousne, napije se krve tak, že zněkolikanásobí svou hmotnost. Poté se sama pustí a Vám zbude rána krvácející ještě nejméně půlden. Pijavic žije na Borneu několik druhů, tahle na snímku je z nich nejhezčí a domorodci ji nazývají „tygří pijavice“.

Vojáci Termitů nasutů (Nasutiformes) mají hlavu protaženou do pitoreskního nosce. Na konci ústí žláza, která produkuje lepkavý sekret. V nebezpečí tihle prapodivní vojáci sekret vystřikují do vzdálenosti až 10cm. Slouží jim zejména v boji s jinými termity a mravenci. Funguje tak, že jim prostě a jednoduše slepí nohy a kusadla a útočník se tak stává bezbranným.

Některé tropické druhy hmyzu nevynikají zářivými barvami ani ohromující velikostí, ale svým nezvyklým tvarem. Příkladem je tato marše trnitá, jejíž tělo je pokryto špičatými výrůstky. Velká je asi 2 cm a při přiblížení hbitě odskakuje do vzdálenosti několika metrů.

Svižníci jsou, jak název vypovídá, velmi „svižní“. Platí to jak pro evropské pozemní druhy, tak pro ty tropické pobíhající po listech stromové vegetace. Tak, jako na tomto snímku, zapózují málokdy.

Na snímku je jedna z nejbizardnějších kobylek, jaké jsem dosud v životě viděl. A to jsem jich viděl hodně, protože se touhle skupinou profesionálně zabývám! Narazil jsem na ni při procházce nočním pralesem v NP Mulu v Sarawaku. Velká byla asi 10 cm a po chycení mi mohutnými kusadly prokousla ruku.

Sněhobílé ochmýření tohoto zvláštního kříse (systematicky patří mezi svítilky – Fulgoromorpha) je tvořeno voskem. Vosk je produktem specializovaných žláz na zadečku, jejichž sekretem si křís své tělo neustále potírá.

Mnohonožky se živí rozkládajícím se rostlinným materiálem. V deštných pralesích se občas narazí na mnohonožky velké i přes 20 cm. Na snímku je skupina drobnějšího druhu, jehož jedinci vytvářejí skupinky několika až několika desítek jedinců na padlých kmenech pralesních velikánů.

Tenhle veliký tesařík ze skupiny kozlíčků (Lamiinae) je velký asi 5 cm a svými mohutnými kusadly hravě rozdrtí nastrčenou větvičku. Jednou večer přiletěl hlučným nemotorným letem na světlo v kantýně národního parku Lambir hills.

Autor a Fotograf: Petr Kočárek