Etiopie - země, kde se zastavil čas

Královské město Gonder patří k častým zastávkám cestovatelů při cestě po severním historickém okruhu. Bylo založeno vládcem Fasiladasem v roce 1636 a skoro 300 let bylo i hlavním městem Etiopie. Největší dominantou města je královské sídlo, které si král Fasiladas nechal postavit ve stylu klasických středověkých hradů. Jedná se o komplex paláců a hospodářských budov obehnaný masivními hradbami, který zabírá plochu skoro 7,5 hektarů. Nejstarší budovou komplexu je Fasiladasův palác. To že podobná stavba vznikla daleko od vlivu evropské architektury zůstává dodnes záhadou. Jedna z domněnek historiků je, že se na stavbě podíleli Portugalci, kteří na území Afriky pobývali v období křižáckých válek.

Další místo, které nelze při cestě po severu Etiopie vynechat, je vesnice Lalibela, která je obklopená nádhernými vrcholy pohoří Lasta. Hory ale nejsou v tomto případě hlavní důvod, proč sem každý rok míří tisíce turistů – ačkoliv dostat se sem není v případě, že nevyužijete leteckého spojení, vůbec jednoduché. Tím pravým důvodem návštěvy je jedenáct monolitických kostelů, které se v Lalibele nacházejí. Po jejich prvním spatření je každému hned jasné, proč je toto místo často nazýváno „africká Petra“ a je i na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Všechny kostely se nacházejí pod úrovní země a byly do ní doslova vytesány v rozmezí 12. a 13. století za vlády krále Lalibely. Vnitřní prostory některých z nich jsou opravdu obrovské. Největší z kostelů Medhane Alem (Spasitel světa) má strop ve výšce 10 m a kromě oken, dveří a reliéfních ozdob jsou uvnitř i sloupy. Asi nejimpozantnější z kostelů je kostel sv. Jiří, který je vytesán do tvaru kříže. Každý z kostelů má svého kněze a spoustu historických relikvií – nejčastěji se jedná o kříže a ručně vázané knihy. Místo může ze začátku působit trošku chladně a bez života, ale opak je pravdou. Na každém kroku se setkáváte s množstvím poutníků, kteří posedávají a tiše se modlí, kolem vás občas projde procesí kněží, z amplionů zní náboženské písně, a vy po chvíli začnete vnímat okolní pulsující život.

Málokdo ví, že Etiopie dala světu tak oblíbený nápoj, jakým je káva. Pití kávy má v zemi dlouhou tradici, velmi kvalitní káva se zde pěstuje a Etiopané mají i svůj vlastní kávový obřad. V jeho průběhu je možné vidět celý proces zpracování kávy. Kávová přírodně zelená zrna se nejdříve omyjí vodou, aby se odplavily nečistoty, poté se dají na pánev a na ohništi se opraží. V dalším kroku je třeba kávu namlít. Jsme v Etiopii, takže se nejčastěji používá k této činnosti dřevěný hmoždíř spolu s dřevěnou nebo železnou paličkou. Mezitím je již na ohništi připravena konvička s vařící vodou. Nadrcená káva se překvapivě nedává jako je tomu u nás do hrníčku, ale nasype se přímo do konvičky. Konev se nechá ještě chvíli na ohni a poté se káva začne rozlévat do malých porcelánových hrníčků, které patří ke standardnímu vybavení každé domácnosti. Poté, co jsou hrníčky vyprázdněny, doplní hostitelka konvičku vodou a již jednou svařenou kávu přivádí opět k varu. Každý dostává nový hrníček a procedura se opakuje. Po vyprázdnění následuje další, naštěstí již poslední kolo.

Podle Homéra do Simienského pohoří, které místní hrdě nazývají větším bratrem Grand Canyonu, chodili bohové hrát šachy. Mnohými cestovateli jsou označovány jako nejkrásnější hory Afriky. Už to je samo o sobě důvod, proč každý milovník horské turistiky při putování po Etiopii musí alespoň na pár dnů do těchto hor vyrazit. Celé pohoří bylo v roce 1969 vyhlášeno národním parkem a patří rovněž na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Za svůj dramatický vzhled – hluboké soutěsky a údolí, skály připomínající ostny draka a riftové zlomy, vděčí tyto hory mimo jiné mohutné erozi, která zde probíhala v období třetihor. Nejvyšším bodem pohoří je Ras Dashen, který je s výškou 4543 m n. m. zároveň i nejvyšším vrcholem Etiopie. V horách je možné se pohybovat pouze s ozbrojeným doprovodem a spát na místech označených jako kempy.

Ačkoliv se jedná o národní park, žijí v Simienských horách v hojném počtu lidé. Trasa každého treku vede přes několik vesnic, takže je možné se dobře seznámit s životem v této odlehlé etiopské oblasti. V okolí každé vesnice se nacházejí pole s obdělávanou půdou, šplhající se mnohdy až do výšky 3000 m n. m. Lidé se zde živí hlavně zemědělstvím a jelikož do města je to i několik dní cesty, musí být naprosto soběstační. Dalším zdrojem obživy je pastevectví. Každé ráno vyhánějí děti na pastvu stáda krav, koz a koní, celý den je hlídají, večer je ženou zpět do vesnice a přitom si často prozpěvují. Asi nejhezčí místo, kde je možné všechno toto vidět a nasát atmosféru života v horách, je okolí kempu Geech. Samotný život v horách je jinak velmi drsný. K večeru a hlavně přes noc se rapidně ochlazuje, teploty klesají i k nule – několikrát jsme ráno viděli i zamrzlé kaluže, ale děti i v těchto podmínkách chodí v roztrhaných šatech a bosé nebo pouze v lehkých gumových botkách.

Jedny z nejkrásnějších scenérií v Simienských horách jsou k vidění z vrcholu Imet Gogo (3926 m n. m.). Výhled do kaňonu, který se před vašimi zraky otevře, patří k okamžikům, které zůstanou navždy v paměti.

Náhorní plošina, po které se zvolna stoupá k vrcholu Imet Gogo, je hojně porostlá lobeliemi, které v nás svým vzhledem vyvolávají vzpomínku na film Cesta do pravěku. Jejich dřevnatý stonek může být vysoký až osm metrů a na této plošině se vyskytují v tak hojné míře, jako na žádném jiném místě.

Kromě velkého počtu paviánů Gelada je možné v Simienských horách narazit (pokud ovšem máte štěstí) na dalšího velkého savce – kozorožce Walia ibex. Jedná se o endemický druh a nelze jej tedy spatřit nikde jinde. Samec dorůstá výšky až 110 cm a může vážit až 120 kilogramů. Vyskytuje se ve výškách nad 2400 m n. m. a v současnosti se jejich populace odhaduje na pouhých 500 kusů.

Jezero Chamo, nacházející se v blízkosti města Arba Minch, je součástí jezer Velkého afrického přikopu (Rift valley). Ve městě je možné si domluvit dvou- až tříhodinový výlet po jezeře, během něhož se dá setkat s velkým množstvím živočichů a také s rybáři, kteří na svých chatrných loďkách vyrážejí každé ráno za novým úlovkem.

První zastávkou při našem výletu po jezeře Chamo je místo nazývané „Crocodile market“, což podle názvu může u někoho vyvolat představu tržiště, kde se prodávají kabelky a boty z krokodýlí kůže nebo dokonce samotní krokodýlové. Skutečnost je ale trošku jiná... Na tomto místě se krokodýlové rádi vyhřívají na sluníčku, takže je možné se jim tady doslova podívat na zoubek. Na břehu můžete vidět i několikametrové jedince - nejdelší mají kolem šesti metrů. Další zastávky patří populaci hrochů, kteří se v jezeře vyskytují rovněž ve velkém množství. Na dálku vypadají velmi líně, mile a spokojeně, když je ale něco rozzlobí, dokáží se pěkně rozzuřit a právě proto jsou označováni jako jedno z nejnebezpečnějších zvířat Afriky. Náš lodivod tohle asi velmi dobře ví, protože udržuje s lodí stále bezpečný odstup. Jezero je rovněž rájem pro všechny milovníky ptáků. Z těch větších zástupců ptačí říše je zde možné spatřit volavky, čápy a hlavně obrovská hejna pelikánů.

Pokud zavítáte do města Awasa ležícího na stejnojmenném jezeře, nelze vynechat návštěvu místního rybího trhu. Každé ráno se sem sjíždějí rybáři z celého jezera se svým úlovkem, který vykládají a třídí za bedlivého dozoru velkého množství pelikánů a marabu, čekajících, zda jim nějaká část z úlovku nepřilítne přímo pod zobák. Jedná se o velmi barevnou a živelnou událost, poskytující mnoho intenzivních vjemových a pachových zážitků, a také bezpočet fotografických příležitostí.

Mursiové patří k jednomu z nejznámějších kmenů z povodí řeky Omo. Žijí na planinách národního parku Mago a živí se převážně pastevectvím. Muži jsou považováni za obávané válečníky. Kalašnikovy, který mají přes rameno, nenosí jen tak na ozdobu, ale neváhají ho často použít. Ženy nosí ve spodním rtu keramický talířek, který je vyrobený z jílu, kvůli kterému si získaly takovou známost. Aby bylo možné talířek umístit, nechávají si dívky kolem 15 roku života rozříznout spodní ret a vyrazit čtyři zuby ze spodní čelisti. Do takto vzniklého otvoru si vloží ze začátku malý talířek; postupně, jak se ret vytahuje, vkládají stále větší a větší. V pozdějším věku může jeho velikost dosahovat i 15 cm v průměru. Antropologové uvádějí hned několik teorií, proč tyto talířky ženy nosí: měly odrazovat otrokáře hledající neposkvrněné dívky, zabraňují vstupu zlých duchů do těla skrz ústa, velikost talířku dává najevo společenské postavení ženy uvnitř kmene. Další oblíbenou dekorací – a to jak žen, tak i mužů – je malování bílou hlinkou na kůži a vyřezávání ornamentů přímo do kůže.

Kmen Hamarů patří k jednomu z nejpočetnějších kmenů z údolí řeky Omo – odhadem jich zde žije asi 50000. Žijí v krajině velmi chudé na vodu, a jejich jedinou obživou je zemědělství a pastevectví. Ženy jsou v Etiopii vyhlášenými krasavicemi, což sami potvrzují i velkým množstvím ozdob, které mají zavěšeny po celém těle. Vlasy si barví směsí červené hlíny a másla, a jednotlivé prameny si pak splétají do podoby pro ně tolik typických copánků. Říká se, že čím je žena bohatší, tím více si dává do účesu másla. Na šaty z kozí kůže si našívají drobné mušličky, které dříve sloužily jako platidlo. To, že je žena vdaná, se pozná podle kovového kruhu, který má kolem krku. Kruhové náramky a pásky nosí ženy i na pažích, oblíbené jsou hlavně mezi mladými dívkami. V tomto případě mají za úkol vyjadřovat bohatství a společenské postavení rodiny dívky. V oblasti je možné navštívit několik tradičních hamerských vesnic a seznámit se tak blíže se životem těchto krásných a hrdých lidí.

Pokud máte štěstí a navštívíte kmen Hamarů v době, kdy pořádají slavnost „skok přes býky“, můžete se této nejznámější společenské události v jejich životě zúčastnit. Jedná se o jakýsi inicializační rituál, spojený se změnou chlapce v muže. V den slavnosti shromáždí muži z kmene velké množství býků, seřadí je do řady a vybraný chlapec pak musí třikrát tam a zpět přeběhnout po jejich hřbetech bez toho, aby spadnul. Pokud se mu to podaří, je přijat mezi muže a získá tím i nárok na svoji manželku, kterou mu vybrali jeho rodiče. V případě několika pádů (jeden pád je ještě tolerován) je mladík společností odepsán a nemá šanci se do ní již nikdy zařadit. Během této slavnosti předvádí ženy Hamarů také tradiční tance. Jedná se o jakési poskakování v kruhu, při kterém ženy troubí na rohy, pokřikují, mávají nad hlavami klacky a cinkají kovovými plíšky, které mají přidělány na nohou. Svoji zvukovou kulisou nám to trošku připomínalo finálový zápas hokejové extraligy. V této činnosti jsou velmi vytrvalé – při naši návštěvě vydržely takto tancovat skoro hodinu. Součástí slavnosti je rovněž mrskání ženských příbuzných vyvoleného chlapce přes záda, čímž dávají najevo svoji oddanost a lásku k chlapci. V žádném případě se nejedná pouze o nějaké hrané divadlo pro turisty. Při tomto rituálu teče krev a ženám zůstávají na zádech ohromné jizvy.

Asi nejznámější etiopská řeka Omo pramení v centrální části Etiopské vysočiny a ústí v Keni do jezera Turkana. Jedním z mála míst, kde je možné se až k řece dostat autem, je vesnice Omorate. Území v okolí řeky zde obývá kmen Gelebů, jehož kanoe vydlabané ze silného kmene slouží jako jediný dopravní prostředek přes asi 200 metrů širokou řeku.

Autor a Fotograf: Roman Kroupa