Interactions - Vzájemné ovlivňování

Při prvních cestách se některé aktivity směrem k tygrům zdály holým šílenstvím. Ale tam, kde jeden rok hranice "drzosti" vůči těmto parybám končila, tam příště začínala. Na začátku jsem si říkal, jestli ten risk stojí za tu adrenalinovou, možná i šokující, fotku nebo záběr. Za těch pár let mi došlo, jak jsme toho věděli a dodnes víme málo. Každá návštěva v "tygřím království" přinesla více otázek nežli odpovědí.

Když ke konci první expedice Richard krmil pod hladinou třímetrovou samičku tygřího žraloka z ruky, tak jsem si říkal, proč já u toho musím být, když ho má ten žralok sežrat. Bylo mi ovšem jasné, že jsem svědkem bourání mítu o stoprocentní lidožravosti tygřích žraloků. Podle tehdy dostupné literatury jsme měli být už dávno nekompromisně napadeni a sežráni. Žraloci, ač nalákáni vidinou snadné potravy, k nám připlouvali velice opatrně a místo zběsilého útoku předváděli spíš jakési psí očichávání.

Tygří žralok Galeocerdo cuvieri je nazýván hyenou moří. Nejvíce ho láká mrtvolný zápach. Jsou to mořské uklízečky po různých katastrovách - těžko se na zbytku těla vyloveného po několika dnech v moři pozná, zda oběť byla v době napadení ještě živá, či nikoli - a tak vznikají lidožrouti. Smečka tygřích žraloků setrvává na místě neštěstí a s jistotou a klidem dvě stě milionů let evoluce nenechají nic nazmar. Této vlastnosti bohatě využíváme při vnadění.

Návnada nesmí být kontaktní a tak jsou zmrzlé sardinky umístěny v nerezovém bubnu z pračky. Ten nejlépe odolává silným žraločím čelistem. Černé tečky na rypáku žraloka jsou Lorenziniho ampule. Jedná se o velice citlivý sensorický systém. Jsou to jakési tyčinky naplněné rosolovitou hmotou. Těmi žralok vycítí i sebemenší kapičku krve nebo hniloby rozptýlené ve vodě a ty ho pak přesně navedou k potravě. Tyto orgány jsou velice citlivé na změnu elektromagnetického pole vyzařujícího z tvora, který se bojí. I pouhá změna tepové frekvence má za následek predátorův "zvýšený zájem" o strašpitla.

Po čichovém navedení k potencionální potravě žralok zkouší vhodnost materiálu takzvaným testovacím kousancem. Právě tento test bývá příčinou zranění plavců nebo surfařů. Žralok sice obvykle člověka vyhodnotí jako málo mrtvého a stáhne se, ale vzniklá rána a následný šok může dokonat dílo zkázy. V případě, že plavec žraloka zahlédne včas, tak mu jeho úmysl může rozmluvit třeba pouhým výkřikem do vody. U potápěčů funguje vypuštění bublin z automatiky. Pozor, žralok se sice stáhne, ale zůstává v lokalitě připraven provést další pokus. Je potřeba použít jiný trik, protože žralok už ví, že mu ten předešlý nic nezpůsobil.

Hlavním hrdinou mého nového dokumentu INTERACTIONS není fotograf přinášející odvážné a šokující záběry, ale člověk, který by se podle všech dostupných informací měl okamžitě stát snadnou potavou. Ten však díky znalosti žraločí anatomie a chování dokáže bez použítí jakéhokoliv nástroje útok odvrátit a to bez zranění sebe i útočníka.

Tohoto úkolu se statečně zhostil můj dlouholetý kamarád freediver Daniel Exner. Eliminovali jsme pro jistotu všechna potenciální rizika. Jedním z nich byla barva neoprenu. Dan si nechal na míru vyrobit speciální oblek, jakési vodní maskáče, aby byl přeci jen mírně neviditelný. Tyto obleky jsou známé od nádechových lovců s harpunou, kteří mají se žraloky navnaděnými na jejich úlovek nejvíce zkušeností.

Dan se v poslední vteřine líně odpoutává a jde žraločici naproti. Ví, že utěk je považován za slabost, která se trestá. Prchající tvor je kořist a tu je třeba dohonit. Freediver v posledním okamžiku silné tělo predátora obeplouvá. Jeho dlouhé freediverské ploutve mu tento manévr umožňují a doslova si žraloka osedlává. Drží se jeho hřbetní ploutve a nechává se jím táhnout.

S tygřími žraloky se ve vodě o zbytky zmrzlých sardinek z návnady pere ještě tak padesátka přibližně dvoumetrových žraloku černocípých. Ti byli pro navození klidu pro ponory na nádech největší problém. Tygr k hladině vystoupá až z jasného důvodu, ale černocípáci nervozně lítají a chňapají hladově po všem, co připomíná rybu.

Naštěstí tento druh není přímo životu nebezpečný. Jako výhradní rybožrout si na větší potravu, než je sardinka, netroufne, ale nakonec to byl černocípák, který se postaral o drobnou nehodu a následných dvacet stehů na Danově ruce. Spletl si jeho prsty bez rukavic se sardinkou.

Před čtyřmi lety stačilo hodit návnadu do vody a do několika minut se voda žraloky doslova vařila. Na poslední výpravě v prosinci 2008 jsme vnadili celý týden a připlaval jeden jediný tygří žralok... Jihoafričanům se úspěšně daří naplňovat heslo - moře a pláže bez žraloků. Žraloci přežili 200 milionů let evoluce a možná nepřežijí dalších pár desítek let z důvodu lidského strachu z jejich čelistí. Doufám, že nenastane ta doba, kdy budu ukazovat tyto fotky svému synovi s tím, že já jsem je ještě potkal ve volné vodě....

Autor a Fotograf: Miroslav Hrdý