Island - severský ráj

Kousek od hlavního města Reykjavík, leží jezero Tinfvallavatn a na sever od něj známá sněmovní pláň Tingvellir. Jednak zde byl založen první parlament světa - Alting, ale je zde také zlom oddělující evropskou a americkou pevninskou desku.

Podél řeky Hvítá leží jedno z nejduležitějších míst na Islandu - Skálholt. Do 18. století byl hlavním politickým, kulturním i náboženským centrem. Počátkem 11. století zde byla postavena katedrála a vznikla první škola. Z původní katedrály zbyly pouze základy, nová stojí hned vedle od roku 1963.

Údolí Haukadalur, neboli údolí několika gejzírů. Nejznámější z nich je kupodivu Geysir, který propůjčil jméno všem ostatním. V současné době je činný pouze příležitostně, většinou při zemětřesení. Plně jej však nahrazuje každých deset minut prskající Strokkur.

Vnitrozemí Islandu je většinou pusté. Poměrně adrenalinovým zážitkem byla jízda po ne moc známé cestě přes lávové pole Odadahraun. Asi 50 km dlouhá trasa od jezera Mývatn k sopce Askja nám zabrala jeden den a vymotali jsme se pouze díky GPSce a mapě Garmin Iceland Topo.

Do padesátých let 20. století byl Island pouze zemědělskou a rybářskou zemí, kde byl život velmi krutý. Na severu ostrova je skanzen Laufas, který ukazuje jak jednoduše zdejší obyvatelé prožívali dlouhé zimy. Aby se uchránili před mrazem používali tuto dokonalou izolaci.

Mezi jezerem Mývatn a sopkou Krafla je oblast zvaná Námafjall. Celé okolí je podivně žluté, ve vzduchu je neuvěřitelně intenzivně cítit síra z různých podzemních vývěr. Mezi tím vším jsou bahenní krátery, ve kterých to bublá a vaří. Chození mezi tím vším se moc nedoporučuje, jelikož se to každou chvíli může pod vámi propadnout.

Lávové pole pod Kraflou, je stále ještě trošku aktivní. Stále to tady kouří, na některých místech je láva ještě teplá. Naposledy to tady bouchlo v roce 1984. V šedesátých letech se zde dokonce cvičili astronauti před cestou na měsíc - dle průvodce jedné britské skupiny důchodců, ke které jsme se nenápadně připojili.

Islandští koně jsou potomci starého plemena, které už v kontinentální evropě vyhynulo. Byli přivezeni Vikingy před 1000 lety a od té doby nebyli žádní další koně na ostrov dopravení. Zajímavostí je, že zvládají čtyři styly chůze, které volí podle terénu: chůze, klus, cval a jakýsi tölt.

Řeky Jökulsá á Fjöllum v národním parku Jökulsárgljúfur tvoří kaňon až 120m hluboký - takový evropský/islandský Grand Canyon. Zhruba v půlce cesty mezi ledovcem Vatnajökull a jejich splynutím v oceánu se nacházejí nejmohutnější vodopády evropy Dettifoss a Selfosss.

Sopka Askja nebyla v podstatě známá do 19. století, kdy velká erupce spustila velkou vlnu migrace z Islandu. Její kaldera má zhruba 5 km v průměru a okraje tvoří nádherné štíty. Její dno tvoří jezero Öskjuvatn, které je až 220 m hluboké a je tedy nejhlubším jezerem na Islandu.

V samotném kráteru Askji je ještě sesterský kráter Viti, vznikuvší při pozdější erupci. Voda v něm má velmi příjemnou tepolotu a láká ke koupaní - ovšem pouze toho, kdo si vzal sebou plavky a ručník.

Poušť Odaðahraun ve východní části Islandu se rozkládá pod horou Herðubreið. Velmi příjemná a malebná část ostrova. Vyhlazené lávové balvany, vyplněné světlým štěrkovitým sopečným prachem tvoří nezvykle malebnou krajinu.

Téměř na východním pobřeží Islandu, několik kilometrů od města Djúpivogur leží malebné ledovcové údolí Sudurdalur. Kde se křišťálově čistá voda postupně zařezává do skály a vytváří nezapomenutelné pohledy.

Jestliže existuje nějaké místo na Islandu, které byste měli určitě naštívit, pak je to Jökulsárlón. Ledovcové jezírko, které vzniká na jednom ze splazů ledovce Vatnajökull je nejúžasnější těsně po západu slunce.

Autor a Fotograf: Michal Kubiš