Jezera Chile, Bolívie a Peru

Národní park Sajama byl založen už v roce 1939, což z něj činí nejstarší bolivijský národní park. Dnes se rozkládá na 10 023 km² při hranicích s Chile, kde na něj navazuje NP Lauca. Zahrnuje vulkány pohoří Cordillery Occidental, jako je stejnojmenná nejvyšší hora Bolívie Sajama (6 542 m n. m.) či hraniční Pomerape (6 282 m n. m.) a Parinacota (6 342 m n. m.). Největší část ovšem zabírá náhorní plošina – altipláno, ležící ve výškách mezi 4 300 až 5 200 m n. m. Ta je poseta mnoha vysoko položenými jezery, jako je laguna Chiarkhota s vrcholem Sajama v pozadí.

Laguna Chaxa je jednou z mnoha slaných lagun, které se nacházejí v systému Salaru de Atacama. Tato rozlehlá plocha je pokryta solnými krustami, vniklými vzlínáním solí z podzemní vody. Podle fyzikálních vlastností a chemického složení soli se zde utváří různé morfologické tvary, od až 70 cm vysokých solných výkvětů po ploché polygonové povrchy. Samotná voda v laguně je vlivem hojného obsahu minerálů zbarvená do sytých barev mnoha odstínů. Život v prostoru salaru je ovlivněn jeho suchostí – srážky jsou zde velmi vzácné a veškerá voda je slaná, což má vliv na výskyt poměrně specializovaných druhů v nevelkém množství. Vegetace se soustřeďuje především na východním okraji laguny. Naopak velmi hojné jsou zde ptačí druhy – ve velkém množství vyskytují tři druhy plameňáků. Nejvzácnější z nich je plameňák andský, jehož na celém jihoamerickém altiplánu přežívá okolo 40 000 kusů, v samotném atacamském salaru pak necelých 2 000. Naopak nejhojnější je plameňák chilský, zde tvořící malé kolonie u jednotlivých jezer. Posledním zástupcem je plameňák jamesův, přilétající na níže položený Salar de Atacama v zimě z lagun bolivijského altiplána, které vzhledem ke své nadmořské výšce nad 4 000 m n. m. zamrzají.

Altipláno, v Peru nazývané puna, je druhá největší náhorní plošina světa, dlouhá 960 a široká 190 km, ležící v nadmořské výšce okolo 3 800 m n.m. Na obou stranách je ohraničena pohořími, dosahujícími výšky přes 6 000 m n. m. – na západě je to pásmo (často aktivních) stratovulkánů, jako je Licancabur, Miscanti, Oleague a další, zatímco na straně druhé jsou to vrásno-zlomová pohoří východní kordillery – Apolobamba a Real. Geologická historie oblasti, odvozená z analýzy sedimentů naznačuje, že na konci křídy leželo dnešní altipláno na dně mělkého moře, ze kterého bylo vyzvednuto při vzniku And. V pleistocénu pokrývaly většinu plochy dvě gigantická jezera – na severu Ballivián, jehož pozůstatkem jsou dnešní jezera Titicaca a pomalu vysychající Poopó či solné pouště, jako je známý Salar de Uyuni, a na jihu Michin. Leží zde také velké množství menších jezírek, například laguna Blanca.

Rozdílná barva jednotlivých lagun je způsobena vysokým obsahem rozdílných minerálů a solí v jejich vodách. Tak například zelená barva laguny Verde je zapříčiněna vysokou koncentrací arsenu, tím pádem je její voda silně toxická. Červená barva laguny Colorada nejvíce vyniká odpoledne za silného větru, který způsobuje vlnění a tím větší oxidaci na hladině za vzniku dvojmocných minerálů. Chemické vlastnosti vody mají vliv i na zbarvení plameňáků. Potravním řetězcem, začínajícím na drobných korýších, žijících v lagunách, přes ryby, které jsou požírány právě pelikány, se červené částečky dostávají až do jejich těl.

S rozsáhlými podmáčenými oblastmi, nazývanými bofedales, se setkáme v celých Andách. Tvořeny jsou vlhkomilnou a slanomilnou vegetací, která pokrývá rozsáhlé plochy okolo lagun a horských jezer, jako je například Cañapa. Tyto ekosystémy jsou pravděpodobně velmi mladé, jejich stáří nedosahuje ani tří tisíc let, za to jsou však velmi křehké a ohrožené například změnami klimatu.

Vzhledem k velké koncentraci minerálů a solí se na povrchu altiplánských lagun často tvoří bílá solná krusta, jako tomu je u laguny Chiarcota. Nejvýše položená jezera zamrzají – noční teploty se zde pohybují kolem -25 °C. Přes den ale teplota vyleze nad bod mrazu a nebe je čistě modré.

Titicaca je s plochou 8 288 km² třetí největší jihoamerické jezero a největší vysokohorské jezero a nejvýše položené (3821 m n. m.) splavné jezero na světě. V nejhlubším místě má 304 m, na délku měří 194 a na šířku 65 km. Jeho plocha je rozdělena mezi Bolívii a Peru. Významným zdrojem obživy pro obyvatele v okolí jezera je rybolov, kombinovaný s chovem některých druhů ryb - například pstruh, chovaný v sádkách je vyhlášenou pochoutkou. Na jezeře stále můžeme vidět tradiční rákosové čluny zvané totora.

Národní park Lauca je chilským protějškem NP Sajama. Založen byl v roce 1965 jako lesní rezervace, po 5 letech změnil status na národní park. Rozloha parku je 13788 km2, přičemž průměrná nadmořská výška je zde velmi vysoká. Průměrné srážky jsou pouhých 280 mm ročně, což vyhovuje například rostlině llareta, rostoucí v okolí jezera Chungara, které má rozlohu 21,5 km² a leží ve výšce 4568 m n. m. Za ním se tyčí vulkán Parinacota (6342 m n. m.)

Většina ze 150 km dlouhého hřebene Cordillery Blanca je zahrnuto do národního parku Huascarán, pojmenovaného podle nejvyšší hory Peru. Předmětem ochrany v parku, zapsaném i na seznam UNESCO, jsou krajinný ráz, vzácní živočichové a rostliny a vodní režim oblasti. Na vodě z věčného ledu a sněhu závisí mnohé zemědělské vesnice v údolích. Na horách se voda koncentruje také v jezerech – na obrázku je laguna Yanayacu s ostrou špicí Nevado Chopicalqui v pozadí.

Pohoří Cordillera Blanca je nejzaledněnějším tropickým pohořím světa. Vzhledem ke stále se zvyšujícím teplotám ale ledovce poměrně rychle mizí a zůstávají z nich horská jezera zářivých barev – třeba laguna Yuraqcocha. Tající ledovce a náhlé sesuvy do jezer ohrožují obyvatelstvo v údolí, proto bývají nejnebezpečnější jezera regulována.

Po mrazivé noci s teplotou -15 °C se konečně objevují první paprsky slunce, které se zrcadlí v hladině jezera Chungara. Na nebi se rýsuje stín nejvyšší bolivijské hory Sajama.

Autor a Fotograf: Jan Miklín