Kamčatka - země sopek

Vítejte na Kamčatce. Po dvaceti čtyřech hodinách strávených střídavě v letadle a při mezipřistáních na letištích jsme konečně v cíli, v Petropavlovsku Kamčatském. Úchvatná kulisa letiště tvořená Korjackým vulkánem (3456 m n. m.) nás nenechává na pochybách o tom, že dobrodružství začíná!

Sopky Avačinskaja (2741 m n. m.) a Korjackaja (3456 m n. n.) tvoří velice působivé panorama zdvihající se v blízké vzdálenosti od administrativního centra Kamčatky, Pertopavlovsku Kamčatského. Pokud zatoužíte podívat se na vrchol některé z nich, jednodušší variantou je činná sopka Avačinskaja. Na úpatí hory se lze dostat na Kamčatce nepostradatelným dopravním prostředkem, "Gruzavikem", téměř vždy uniformní vojenské zelené barvy. Auto bylo schopné zdolat i kamenité koryto vyschlé řeky a problémy jsme měli pouze my, pasažéři, zoufale se snažíce udržet se na jednoduchých sedačkách podél korby auta. Pořádně vytřesení jsme se vysoukali z náklaďáku a začali stoupat kamsi do oblak, kde jsme podle instrukcí místních tušili vrchol sopky Avačinskaja.

Cesta do nebes – nebo do pekel? Mraky se přesunuly do údolí a nám se otevřel úchvatný pohled na sopečné vrcholy Kamčatky trčící jakoby z bílého moře. Výhled se vylepšoval úměrně s přibývajícími metry našeho náročného výstupu na vrchol sopky Avačinskaja.

Vrchol sopky Avačinskaja tvoří kráter, kde jsou na každém kroku patrné stopy posledních erupcí i známky toho, že hora nespí. Skály pokryté žlutými krystalky vysrážené síry, horké vývěry plynu, černá ztuhlá láva a červená sopečná hornina, to vše tvoří neskutečnou škálu barev a tvarů. A pohled na sousední sopečný kužel Korjackij ještě umocňuje sílu zážitku.

Z Petropavlovsku Kamčatského jsme vyrazili asi 600 km na sever do městečka Ključi, odkud jsme podnikli výpravu na sopku Ključevskaja. Sopka Ključevskaja (4750 m n. m.) je nejvyšší činná sopka euroasijského kontinentu. Má naprosto pravidelný kuželovitý tvar a jednoznačně dominuje nad okolní krajinou. V městečku Ključi, odkud je tento pohled, je možné přemluvit některého z řidičů nákladních aut, aby vás za nevelký poplatek přiblížil k hoře. Ušetří to spoustu času, který by jinak zabralo zdlouhavé pěší putování ne příliš záživnou a hlavně dost těžko prostupnou krajinou, ve které se navíc špatně orientuje.

V okolí městečka Ključi upoutá každého ještě jedna krajinná dominanta, a to vulkán Šiveluč (3283 m n.m.). Je nejseverněji položeným vulkánem na Kamčatce a v současné době je to také jeden z nejaktivnější kamčatských vulkánů. Sloup páry a dýmu stoupající z jeho kráteru do neuvěřitelné výšky to jen potvrzuje. K tomuto významně si oddychujícímu obrovi jsme zachovali respekt a ani jsme se nesnažili o bližší kontakt.

Při výstupu na vulkán Ključevskaja nám zpočátku přálo štěstí na počasí, takže jsme mohli do sytosti obdivovat a fotit nádhernou horu i její četné postranní krátery a lávová pole. V nižším pásmu, kde je ještě travnatý porost, rostou borůvky a občas i horské kytičky. A právě zralé borůvky jsou velikým lákadlem pro početnou medvědí populaci, která tady žije. Při chůzi je dobré dělat co největší rámus, který by medvědy vyplašil. Ne, že by o nás měli zájem, více je zajímají právě dozrálé borůvky, ale nečekané setkání by mohlo být pro medvěda signálem k realizaci známého hesla, že "nejlepší obrana je útok". Vzhledem k tomu, že jsme narazili na několik poměrně čerstvých medvědích stop různých velikostí, není pochyb o tom, že medvědi nejsou daleko.

Na svahu vulkánu Ključevkaja se nachází několik stanic určených pro vulkanology. Jsou to jakési malé betonové "bunkry", jsou otevřené, a mohou sloužit v případě potřeby i jako útočiště před špatným počasím. Náš poslední tábor pod samotným vrcholem se do rána pokryl vrstvou mokrého sněhu. Několik odvážlivců vyrazilo směrem k vrcholu, zbytek výpravy se vzhledem k silnému sněžení, mlze a větru rozhodnul pro ústup, a ani jeden směr nebyl toho dne vůbec jednoduchý.

Dalšími sopkami, které lze pozorovat zblízka, jsou Mutnovka (2322 m n.m.) a Goreli. Činná sopka Mutnovka dává návštěvníkům možnost nahlédnout alespoň koutkem oka do své vulkanické kuchyně, ve které je dost dobrý výběr i pro opravdové labužníky. Cesta do nitra horského masivu vede přes několik sněhových polí. Je třeba projít úzkým kaňonem, od kterého stoupá cesta k Mutnovce. Všude jsou patrné známky sopečné činnosti - typický sirný zápach, který dráždí ke kašli, všude to kouří, syčí a bublá. Hned zkraje je obrovská výrazně žlutá solfatara, ze které uniká horký štiplavý dým, o kousek dál hlučně bublá bahenní fumarola plivající černé bahno do téměř metrové výšky, v potoce a v jeho březích jsou patrné vývěry horké vody. Postupujeme sněhem a pískem směrem nahoru k “dvojkráteru“. Jeden kráter má na dně zamrzlé jezero, druhý je naopak plný kouře a jeho stěny jsou místy pokryté sirnými povlaky. Oba krátery lze pozorovat najednou sedíc obkročmo na ostrém hřebínku, který je odděluje, ale jde to jenom chvilku. Sopečné výpary jsou natolik agresivní, že nás nutí k urychlenému ústupu.

Údolí gejzírů, objevené v roce 1941 a chráněné v rámci Kronocké rezervace, se nachází v odlehlé oblasti, kam nevedou žádné sjízdné cesty a dá se tam přiblížit pozemní cestou pouze pěšky. To by ale byla neskonale náročná a dlouhá pouť pustinou, kde máte šanci potkat leda tak medvědy. Cesta vrtulníkem je zážitek hlavně proto, že vrtulník prolétá nad oblastmi, které stojí za vidění právě z ptačí perspektivy. Pod námi se střídají hory, údolí, pláně, klikatí se řeky a jak jinak na Kamčatce, jsou tady také vulkány. Pilot obletěl sopky tak, abychom na ně měli co nejlepší výhled. Po hodině a půl bezpečně přistáváme na malinkém heliportu v údolí gejzírů, ale troska vrtulníku zabodnutá ve svahu pod námi hovoří jasně o tom, že se to tady prostě někdy nepovede.

Na Kamčatce si přijdou na své také milovníci rostlin. Nachází se zde mnoho jejich endemických druhů, jako je například rododendron kamčatský. Tenhle asi 20 cm vysoký keřík růžových květů vypadá křehce, ale je pořádně odolný - předchozího dne byl zasypaný sněhem, ráno mrzlo, ale stačilo pár slunečních paprsků, sníh rychle zmizel a rododendron opět mohl vystavit na odiv svoji krásu.

Autor a Fotograf: Liběna Stiebitzová