Keňa - Masai Mara

Masai Mara má ale návštěvníkům, co nabídnout i mimo období a místa migrace a lze se tak vyhnout množství turistů, kteří se bohužel v posledních letech soustřeďují v kolonách terénních aut na místech přechodu stád přes řeky v počtu téměř stejném, jako pozorovaná zvířata. Území Masai Mara o rozloze 1510 km² se geograficky nachází ve Velké příkopové propadlině v nadmořské výšce okolo 1600 m n. m. Díky této poloze jsou teplota a vlhkost odlišné od tropického podnebí obvyklého v rovníkové Africe. Možná s výjimkou dlouhého období dešťů je klima příjemné i pro středoevropana. Území není nijak ohraničené a zvěř se může volně pohybovat i v okolní krajině. Je rozdělené řekou Mara, jež je i součástí názvu Masai Mara a nemá oficiální statut národního parku. Je spravované místními úřady dvou okresů (dělící hranicí je právě řeka Mara) a z této skutečnosti také údajně vyplývají největší problémy při organizaci turistiky a ochraně území před četnými pytláky.

Navštívil jsem Masai Maru zatím dvakrát, jednou v únoru před začátkem období dešťů a podruhé na přelomu června a července na začátku migrace. Zatímco v zimním období se rodí zvířatům včetně šelem velké množství mláďat, v červnu se podstatně zvyšuje množství pakoňů a zeber a za nimi táhnou i smečky lvů a jiní predátoři. Mimo už zmiňovaných tisícihlavých stád pakoňů hřivnatých a zeber Böhmových lze pozorovat v průběhu sezony i mnoho jiných velkých savců. Tito hroši se pasou na vodních rostlinách v západní bažinaté části Masai Mara.

Pozorování zvířat ve večerních a nočních hodinách bývá v Africe docela problém, ani za úplatek (a to už je co říci) nebyli v safari kempu ochotní vyjet s námi do buše, když jsou aktivní všichni velcí predátoři. Naštěstí, náš kemp se nacházel přímo na břehu řeky Mara a za hrochy jsme nemuseli nikam jezdit, přišli každou noc sami a pásli se mezi bungalovy. Přes svůj nemotorný vzhled dokáže hroch na souši vyvinout rychlost až 40 km/h a je dost agresivní, takže není radno se pokoušet k němu přiblížit.

S masajskými strážci kempu jsme domluvili, že nás vzbudí v noci, až hroši vylezou z řeky. Z nočních fotografií hrochů při pastvě nakonec moc nebylo, zato jsme zažili napínavé chvilky, neboť když jsme ospalí opouštěli bungalov, zabouchli jsme klíče uvnitř, rezervní klíče u správce kempu nefungovaly a vypadalo to, že s hrochy strávíme venku zbytek noci. Jeden z masajských strážců nakonec prostrčil svou neuvěřitelně hubenou a dlouhou ruku dřevěnými žaluziemi okna až na kliku dveří a otevřel (za ten výkon by se nemusela stydět ani Saxana), sice měl ruku řádně sedřenou, ale když dostal patřičný bakšiš, ani mu to nevadilo.

Na území rezervace a v jejím okolí se nachází celá řada kempů, od prostých stanových táborů po luxusní bungalovy se servisem čtyřhvězdičkových hotelů, které pořádají safari terénními vozy, většinou v ranních a večerních hodinách. Na rozdíl od národních parků v Tanzanii se terénní vozy při safari mohou pohybovat i mimo vyježděné cesty, což umožní dostat se často na neuvěřitelně krátkou vzdálenost od zvířat. Pro fotografa je to samozřejmě dobré, pro zvířata už asi méně.

Ideální pro pozorování a focení zvířat je vyjednat si celodenní safari, člověk se pak vyhne pomalým přesunům do a z kempu na každé jídlo, navíc piknik uprostřed plání za bedlivého dohledu pasoucích se zvířat je sám o sobě silným zážitkem. Také doporučuji připlatit si za samostatné auto, společnost čtyř bodrých Britů, kteří například hlasitě vykřikují při spatření každé zebry „zebra crossing“ (anglický výraz pro přechod pro chodce) není pro nerušené pozorování zvířat to nejlepší.

Setkání s nosorožci patřilo k silným zážitkům. Přesto, že během safari není obvykle možné vystupovat z auta, k nosorožcům jsme se přiblížili s naším průvodcem vysokou buší pěšky až do nečekané blízkosti. Z důvodu špatného zraku totiž, na rozdíl od ostatních zvířat, považují nosorožci velká auta za podezřelá a „preventivně“ na ně často útočí, lidská postava pro ně zřejmě není důvodem ke zneklidnění. V buši v okolí tříčlenné skupiny nosorožců se pohyboval uniformovaný strážce, nejprve jsme se domnívali, že správa rezervace tak dbá o bezpečnost turistů, průvodce nás ale ujistil, že to je jen kvůli bezpečí nosorožců, kteří jsou častým cílem pytláků.

Ráno začíná safari ještě před východem slunce, protože obvykle trvá půl až jednu hodinu, než se dostaneme na místa, kde je šance spatřit predátory při lovu nebo „porcování“ kořisti. Velký buvol se šelem prakticky nemusí obávat. I smečka lvů si na něj troufne zaútočit jen v krajním případě, když není dostupná snadnější kořist.

Spatřit lvy při lovu není tak jednoduché a časté, jak by se mohlo zdát z přírodopisných pořadů na NG nebo Animal Planet. Většinou uloví svou kořist ještě v noci a s prvními slunečními paprsky loví už jen ti „méně úspěšní“. Pokud se to podaří, je to vzrušující podívaná – v tomto případě bylo kořistí odrostlé mládě zebry, matka ještě dobrou půlhodinu po jeho ulovení pobíhala kolem a žalostně hýkala.

Lvi jsou řazeni do tak zvané „Big Five“ – „Velké pětky“ zvířat v Africe. Kromě nich tam patří ještě sloni, nosorožci, buvoli a leopardi. Toto členění pochází z časů velkých lovců, převážně z Evropy, kteří považovali trofeje těchto zvířat za nejobtížnější pro nebezpečí spojené s jejich ulovením. Ti opravdoví lovci lovili zásadně pěšky, ne z auta, aby šance byly aspoň částečně vyrovnané. Dnes se označení „Velká pětka“ používá naštěstí už jen ve spojení s turistickými safari.

Velké lví smečky jsou na Masai Mara asi největším lákadlem pro turisty hned po migraci pakoňů a zeber. Při naší první návštěvě jsme několik dnů po sobě navštěvovali velkou lví rodinu – tři lvice se sedmi lvíčaty. Lvice střídavě odcházely lovit (jedna z nich je na fotce s ulovenou zebrou) a malé hlídala obvykle jen jedna. Samci se zdržovali na dohled a viditelně se do rodinného života zapojovali jen při dělení kořisti ulovené lvicemi. Tito mladí samci z velké smečky byli dosud hraví jako lvíčata, ale při lovu se už zapojili jako plnohodnotní členové loveckého komanda.

Z pohledu šancí na „ulovení“ při fotografickém safari je z velké pětky jednoznačně nejvzácnější trofej levharta. Za normálních okolností je to noční šelma a jeho teritoriem je obtížně přístupný terén s vysokými křovinami a stromy. Po dvoudenním stopování se nám podařilo zastihnout rodinku s odrostlým mládětem při denním přesunu na jiné místo. Dovolili nám strávit v jejich blízkosti téměř půlhodinu, než zmizeli v neproniknutelné buši. Mladý levhart se usadil na vyvýšené místo blízko našeho stojícího auta a pozoroval nás se stejným zájmem, jako my jeho, samice jistila situaci z místa asi o 10 m vzdálenějšího, pro samce jsme nebyli asi zajímaví ani jako kořist a zmizel v buši jako první.

Jak už je zřejmé z první části názvu Masai Mara, k životu tu neodmyslitelně patří i její domorodí obyvatelé – Masajové, kteří žijí stále svým tradičním způsobem života pastevců a nomádů. Návštěva vesnice Masajů je jiný a určitě neméně silný zážitek než safari. Některé vesnice uvnitř území rezervace si dokonce návštěvami turistů vylepšují rozpočet, resp. je to jejich jediný peněžní příjem, a pokud slouží peníze za „vstupné“ turistů na školní vzdělávání dětí, pak to nejsou špatně vynaložené peníze.

Život v masajské vesnici v chatrčích z kravského trusu a proutí není jednoduchý, ale Masajové, jako jedna z posledních afrických etnických skupin, si zachovávají aspoň částečně svou „hrdost“ a neplní chudinské slumy velkých měst. Stejně jako v jiných zemích s nesrovnatelně nižší životní úrovní (měřítkem naší euroamerické civilizace) žijí tito lidé plně a spokojeně své životy a pokud se dostávají do problémů, mohou za to ve většině případů důsledky vlivu právě té naší civilizace.

Autor a Fotograf: Pavel Tyle