Sajama - kolem nejvyšší hory Bolívie

Vítr se utišil, slunce zapadlo a nad Altiplánem se rozprostřelo ticho. Nezvyklé mraky by mohly věštit změnu počasí, ale v našem případě se ukázaly jen dekorací nekonečného pozemského cyklu - noc a den. Jsme ve výšce zhruba 4800 m n. m. a čeká nás bezesná studená noc. I když už máme za sebou zhruba deset dní ve výškách 3300 - 4600 m n. m., nejsme ještě ideálně aklimatizovaní. Zítra začíná výstup.

Poslední paprsky slunce ozařují nejvyšší vrchol Bolívie. V dálce se črtá začátek výstupové trasy, která vede zhruba po levém okraji stěny (severovýchodní pilíř). Je konec suché zimy a sněhu je málo, v letních měsících (listopad – duben) jsou tu srážky častější a sníh sahá často až sem do základního tábora. V popředí exemplář stromu Queñua (Polylepis rugulosa), nejvýše rostoucího stromu na světě, vyskytující se i ve výškách nad 5000 m n. m.; je to jeden z magnetů národního parku. Dnes patří mezi ohrožené druhy - odhaduje se, že dnešní stav je jen 10 % původního. Dosud není jasné, nakolik se na snížení výskytu podílely už incké a předincké kultury. Ekologické problémy jsou starší než "západní" civilizace...

Dalším symbolem parku je tento rostlinný druh, specifický pro oblast Altiplana. El Llareta (Azorella compacta) je drobná, stálezelená kvetoucí rostlina z čeledě Apiaceae, rostoucí v hustých oblých kobercích na písčitých půdách ve vysokých nadmořských výškách And. Tento způsob soužití chrání jednotlivé rostlinky před větrem a nízkou teplotou, která je těsně nad povrchem o pár stupňů vyšší než průměrná teplota okolního vzduchu. Roste velmi pomalu, některé velké exempláře porostů mohou být staré i 3000 let.

Výstup na tento mohutný vulkán je stále velkou výzvou, i když od prvovýstupu Rakušanů Kühma a Prema v 1939 uteklo už spoustu let. Jméno pochází z aymarského slova Chak-jiña, které znamená něco jako "západ". Na vrcholu najdete jen velkou ledovou pláň, sopka je už nečinná tak dlouho, že se kráter zaplnil 300 metrů vysokou vrstvou ledu. Tisíciletí se tu sbíraly vrstvy srážek dnes dokumentující množství cyklů léto – zima a El Niño, mikroby i prachové částice, obrovský zdroj vědeckých informací o minulosti naší planety.

Kontemplativní charakter obrazu neodpovídá úplně realitě na místě: silný nárazový vítr, pořádný mráz a problémy s dýcháním - nezbývá než se těšit na fotky až v teple domova... Stín Sajamy při východu slunce se promítá na vzdálené vulkány Parinacota a Pomerape na chilských hranicích. Led je extrémně členitý – je to důsledek intenzivního slunečního záření v suchém období bez srážek. Lepší podmínky bývají na konci zdejšího léta, tedy okolo května.

Vodní pára se sráží ve styku se studeným vzduchem nad horkými prameny v údolí Rio Sajama. Voda má okolo 85 stupňů, vzduch přes den zhruba deset, zatímco v noci na Altiplánu skoro vždycky mrzne. Extrémní je též sluneční záření, klobouky nebo vlněné čepice nenosí domorodci pro parádu...

Teplé prameny, španělsky Aguas calientes, jsou jedním z nejčastějších zeměpisných názvů po celé Latinské Americe. Souvisí to s vulkanickou aktivitou podél celého řetězce Kordiller. Jedním z průvodních jevů jsou právě termální prameny nebo gejzíry. Sajama není výjimkou, po výstupu si můžete královsky odpočinout v nádrži s příjemně teplou vodou, nebo v jiném údolí najít optimální teplotu v potoku napájeném ze všech stran horkými prameny.

Trs andské trávy Ichu využívá závětří za balvanem obrostlým množstvím kaktusů. Vnitřek jejich posledních článků je jedlý, jen to stojí dost námahy se k nim dostat - zdejší rostliny se úporně brání před spasením stády lam, i ta tráva je tvrdá skoro jako kaktusové ostny... Divoké lamy vikuně se nepravidelně vyskytují po celém Altiplanu, samozřejmě že nechybí ani v tomto národním parku, můžete je potkat hlavně okolo lagun. Tato tráva je jejich hlavní potravou.

Nejvyšší hora Bolivie v posledních paprscích večerního slunce. Většina andských velikánů byla uctívána jako božstvo všemi starými civilizacemi, hlavně v suchých oblastech Altiplana. Zde byly zdrojem životodárné vody prostřednictvím jejich ledovců. Navzdory minimálním srážkám je v oblasti dost potoků a jezer, právě díky roztopenému sněhu z vrcholů. Mnohé z vrcholů navštěvovali domorodci, aby přinesli svým božstvům oběti. Ty někdy byly i lidské; našlo se tu množství mumifikovaných pozůstatků, především na vrcholech s menším zaledněním.

Stopy smrtelného zápasu na břehu jezera Huaynacota. Mladá lama vikuňa prohrála svůj boj o život - její smrt mohla zavinit nemoc, ale i útok pumy. Její zbytky posloužily kondorům i menším dravcům a šelmám. V boji o potravu zemřel i dravec v pozadí, kdo ho má na svědomí je však otázkou...

Autor a Fotograf: Pavel Smejkal