Savojské Alpy – hřebenem Rochefort na Grandes Jorasses

Z údolního městečka La Palud (1310 m n. m.) na italské straně nabíráme více než 2000 výškových metrů k chatě Torino (3375 m n. m.). Zatímco lanovka rychle sviští nad našimi hlavami, my dupeme poctivě po svých, nejen ze zištných úsporných důvodů, ale především kvůli řádné aklimatizaci.

Úsvit nového dne odhaluje impozantní siluetu vrcholu Dent du Géant (4013 m n. m.) rýsující se proti temně modré obloze. Přechod ledovce nepředstavuje výrazný problém, výstup nestabilní sutí pod úpatí žulového obelisku je místy ošemetný.

V ranním slunci se třpytí ledovec v údolí Blanche a nad ním se tyčí, ostrá jak břitva, špička Auguille du Midi. Toto orlí hnízdo je cílem většiny turistů, toužících poznat bezbolestně velehorské prostředí. Lanovka z Chamonix je za úctyhodných 20 minut vystřelí o téměř 3 kilometry výše, kde se člověk ocitá v naprosto jiném světě. Vše lze samozřejmě pozorovat z bezpečí vytopené kavárny. Pro zájemce je možné pokračovat navazující lanovkou přes chatu Torino až do Itálie

Vrchol Dent du Géant vzbuzuje již od prvního pohledu respekt. Právě proto sbírali horolezci dlouhá léta odvahu, aby se byť jen pokusili o jeho zdolání. Až v roce 1882, téměř sto let po prvovýstupu na blízký Mont Blanc se podařilo stanout na samotné špici Obřího zubu. Tehdy bylo zapotřebí použít dřevěných klínů a tyčí, lezecké vybavení a technika nebyla zdaleka na takové úrovni. Dnes má člověk na výběr, zda poleze volně, nebo využije tlustého fixního lana, které je zde instalováno. Nebo může opustit nejsnazší cestu a pustit se některou z náročnějších linií.

Obří zub má dva vrcholy, Pointe Sella (4009 m n. m.) a Pointe Graham (4013 m n. m.). Druhý zmiňovaný byl zdolán až o měsíc později odlišnou horolezeckou výpravou britského horolezce a představuje milník konce zlaté éry alpinismu, kdy byly všechny významné vrcholy slezeny normálními (nejsnazšími) cestami.

Majestátní masiv tvoří středobod celé oblasti. Není tak elegantní jako Dent du Géant ani tak obtížně dostupný jako Aiguille Verte, ale navždy bude tím nejvyšším. Proto láká ročně stovky turistů, kteří touží stanout na nejvyšším bodě Alp. Nejsnazší cesta na vrchol vede z francouzského Le Houches přes chatu Gouter.

Vycházející slunce modeluje ostrou siluetu hřebene Rochefort. Ten se vine od úpatí Dent du Géant přes vrcholy Aiguille de Rochefort (4001 m n. m.) a Dôme de Rochefort (4013 m n. m.) až do nejnižšího bodu v sedle Grandes Jorasses (3818 m n. m.), kde je umístěn skromný bivak Canzio.

Poslední ohlédnutí na Obří zub, který přitahuje zrak i objektiv fotoaparátu jako magnet. Většina vysokohorských turistů má za cíl právě tento vrchol, jen někteří pokračují hřebenem Rochefort na Aiguille de Rochefort a jen hrstka se nevrací zpět stejnou cestou na chatu Torino. Nutnost dobrých podmínek a stabilní předpovědi limitují možnost přechodu hřebene na pár dní v roce, což dokazují nečetné zápisy v knize bivaku Canzio.

Tento vrchol má tu smůlu (nebo stěstí), že mu chybí těch několik málo metrů do magické čtyřtisícové hranice. Stojí mírně stranou hlavního hřebene a tak i stranou zájmu. Rozhodně neoprávněně. Krátká odbočka určitě stojí za zvážení, odměnou jsou závratné kruhové výhledy do širokého okolí z exponovaného a vzdušného skalního vrcholu. Mohutný Mont Blanc, štíhlý Dent du Géant, křivolaký Rochefortský hřeben, Aiguille Verte kterou obtéká ledová řeka Mer de Glace, strmé stěny Grandes Jorasses, vše je jako na dlani.

Na trase se neustále střídá nestabilní skála s firnovými svahy, je zde několik lezeckých úseků a je nutno několikrát slanit. Celé trase ale především dominují široké výhledy a pravá alpská atmosféra.

Krvavé svítání znamená začátek obtížného úseku. Více než kilometr dlouhý západní hřeben na Grandes Jorasses už není rozhodně žádná procházka. Nejistý terén, místy náročná orientace a obtížnost lezení až 5 stupně. To vše v pohorách a batohem na zádech. Rychlost a důvěra ve stabilní počasí jsou jedinou zbraní.

Dále na jih není zdaleka tolik výrazných a obdivuhodných vrcholů jako na francouzské straně. Přesto se nabízí krásné výhledy na inverzní oblačnost a údolí utopené hluboko pod ní.

Po 12ti hodinovém lezení konečně přichází toužená meta. Z pětice čtyřtisícových vrcholů této hory je nejvyšší Pointe Walker (4208 m n. m.). Za obdivuhodný ale patří spíše výstup britského alpinisty Edwarda Whympera, který tehdy v roce 1865 se svými druhy vyrazil ve dvě ráno z údolního městečka Courmayeur (1226 m n. m.) a v jedenáct večer už byl zpátky na baru. Celou akci shrnul lakonicky slovy: „Bylo to snadné a v jednu hodinu jsme stáli na vrcholu“. A to je třeba ještě dodat, že jeho cílem vůbec nebyl prvovýstup, ale pouze průzkum trasy na vedlejší vrchol Verte. Snad proto si nevšiml, že pár metrů vedle je vyšší vrchol a tak jeho jméno nese dnes druhý v pořadí Pointe Whymper (4184 m n. m.). Cestou tehdejšího prvovýstupu dnes vede normální trasa (taktéž poměrně obtížná). Tenkrát to byli páni horolezci, klobouk dolů!

Autor a Fotograf: Jakub Cejpek