Tre Cime di Lavaredo – fotografův ráj

Fotografův den obvykle začíná brzo. Nejinak tomu bylo i první den u Tre Cime, přestože na parkoviště u chaty Riffugio Auronzo jsme přijeli po nočním přejezdu z Moravy kolem třetí ráno. Blednoucí obloha, mlha v údolí a první paprsky slunce nás rychle vyhnaly hledat zajímavé místo. Já si vyhlédl záplavu fialových a bílých květů, postavil stativ a doufal, že slunce prosvítí hradbu mraků na východě. Nakonec se mu to podařilo a já tak mohl skřehlými prsty pořídit několik fotek.

Se stoupajícím sluncem se rozpustila i mlha, ležící hluboko v údolí Vallone di Lavaredo, a přeměnila se v modrý opar. Pohodlná cesta po jižním úbočí Tre Cime vede kolem kapličky a památníků první světové války, jejíž boje zuřily i tady, k chatě Riffugio Lavaredo a sedlu Forcella Lavaredo (2454 m n. m.). Z toho se poprvé otevírá typický pohled na Tre Cime.

Druhé ráno je stejné jako první. Rozlámaní vylézáme po čtvrté hodině ranní z auta a s obavou pozorujeme tmavé mraky, halící (jak jinak) východní stranu obzoru. Na vytipované místa se ale vydáváme a slunce nás odměňuje. Do sedla Forcella Lavaredo se vyškrábu právě včas na to, abych udělal jedno panorama rudě ozářených věží Tre Cime, než se slunce zase schová.

Nejvíc možností nabízí Dolomiti pro turisty, využívající zajištěné cesty – via ferraty. Přeci jen se často jedná o příkré skalní věže, klasickou turistikou nedostupné, a vybudování zajištěné cesty se žebříky, kramlemi a ocelovým lanem umožňuje nehorolezcům podívat se na místa, která by jim jinak zůstala skryta. Jedna z kratších, ale celkem exponovaných ferrat vede na vrch Torre di Toblin (2617 m n. m.), ležící kousek za chatou Riffugio A. Locatelli (známou také jako Drei-Zinnen-Hütte).

Soustava jezer Lago dei Piani leží kousek od již zmíněné chaty Riffugio A. Locatelli. Ta je výhodným místem pro ubytování – kromě toho, že z oken ubytovny (pokud máte štěstí, tak přímo z postele) se můžete kochat pohledem na Tre Cime, se od ní hvězdicovitě rozbíhají cesty, umožňující naplánovat spoustu výletů a jejich kombinací.

Klasický pohled na „Tři věže“ ze severu. Od východu (zprava) Cima Piccola (Malá věž, 2856 m n. m.), Cima Grande (Velká věž, 2999 m n. m.) a Cima Ovest (Západní věž, 2973 m n. m.). Před první světovou válkou tvořily jejich vrcholy hranici mezi Rakouskem a Itálií (proto zde mají téměř všechny hory i chaty kromě italského také německé jméno), od roku 1919 ale celá oblast připadla Itálii. Nejvyšší věž byla poprvé zdolána v roce 1869, od té doby bylo zlezeno množství různě náročných cest a Tre Cime jsou stále horolezci vyhledávány.

Monte Paterno (německy Paternkofel, 2744 m n. m.) je díky dvěma přístupovým ferratám a skvělému kruhovému výhledu nejoblíbenějším turistickým cílem oblasti. Cestu usnadňují kromě tradičních prostředků zajištěných cest i tunely, které byly prokopány do skal během první světové války.

Z vrcholu Monte Paterno se naskýtá nádherný výhled na všechny údolí, kopce, skály a hory kolem – ovšem pouze v případě, že okolo vás nejsou mraky. Na vrcholu jsme strávili více než hodinu, během které se mraky a mlha převalovaly z jedné strany na druhou a rozehrávaly rychle se měnící divadlo světla a stínu. V levé části snímku je údolí Val di Rimbon, nad chatou Riffugio Locatelli se zvedá mohutnější Gran Sasso a ostrý Torre di Toblin, a částečně ještě ve stínu se ukrývají jezera Lago dei Piani.

Vrchol Monte Paterna je rozdělen na několik ostrých skalisek, na plošinu pod Tre Cime spadají svahy téměř kolmo.

Poslední ráno budík zvoní opět krátce po čtvrté. Tentokrát jsou po noční bouřce tmavé mraky po celé obloze, ale úzký proužek světla na východní straně dává malou naději. Zatímco stoupám se stativem a foťákem na vrchol Gran Sasso, ležící kousek nad chatou, začíná pršet. Chvílemi jde o celkem čerstvý dešť, občas se mění jen v lehké mrholení. Na východě je však stále světleji a naděje ještě žije. Konečně, po zhruba desítce minut na vyhlédnutém místě, se první paprsky prodírají mezi obzorem a mraky a nasvěcují jak blízké Monte Paterno a Tre Cime, tak i hory na obzoru. Tato chvíle trvá asi minutu – dost na vyfocení jedné série snímků do panoramatu, poté slunce vchází do mraků a zůstává pouze mrholení. Vznikla však fotka, která by klidně mohla být jedinou z tohoto výletu, a přesto by pro mě měl cenu.

Autor a Fotograf: Jan Miklín