V zemi vulkánů – Bromo, Jáva, Indonésie

Kaldera prastaré obrovské sopky o průměru 5 km je nyní vyplněna písečným mořem a v jeho centru dlí aktivní vulkán Bromo v sousedství klidného, ale o to fotogeničtějšího kopce Batok. Za nimi pak vystupuje Semeru (3676 m n. m.), nejvyšší vrchol celé Jávy.

Úsvit nového dne barví svahy sopek do odstínů oranžové a růžové. V tuto magickou dobu je výhled na celou krajinu nejkrásnější. Scéna se s vycházejícím sluncem mění každou vteřinou.

První ráno na svazích hory Penanjakan. Organizované výpravy s jeepy vyvezou své klienty, kam jen cesta dovolí, někteří ještě pokračují dalších pár desítek výškových metrů na hřbetech koní. Mizivé procento dokonce pokračuje ještě pěšky, dělá nám společnost při snídani a obdivují, jaký lze mít výhled z ložnice.

Přírodní podívaná okouzlující turisty nevypadá v očích místních zdaleka tak romanticky. V období, kdy je vulkán aktivní, se na širokou krajinu snáší pokrývka šedého závoje, před kterou nelze utéct. Každodenní život s takovým sousedem není jistě žádný med. Poslední větší erupce, která se udála v lednu 2011, pokryla blízké okolí 10cm vrstvou popela.

Teprve na samém okraji obřího kráteru dokáže člověk plně pochopit sílu, která se ukrývá pod zemskou kůrou. Temná oblaka se valí s nitra hory doprovázená hlasitým a hrozivým hřímáním. Zdá se, jako by pod povrchem dřímal živý organismus.

V dopoledních hodinách, kde je podle časového plánu agentur na pořadu dne výstup na Bromo, je stezka vinoucí se svahy vulkánu jeden velký lidský had. Pokud upřednostňujete komornější atmosféru, je podvečer jistě lepší volbou.

Výstup na sousední vrchol Batok není zadarmo. Po kotníky v sopečném prachu, rukama hrabeme v příkrém a nestabilním svahu, další várka popela nám padá na hlavu, jako když se na Vánoce sype sníh. Když se ukládáme ke spánku na kyprém vulkanickém polštáři, vypadáme jako horníci po šichtě.

Druhé ráno už je nikým nerušené. Vychutnáváme si vzácné okamžiky daleké viditelnosti a příjemné teploty. Brzy dopoledne se celá krajina halí do smogu a teplota i vlhkost dosahují hodnot, které nám Evropanům nejsou tak docela příjemné.

Odměna za večerní útrapy při výstupu. Vychutnáváme ranní scenérie, hru světla a především fakt, že tyto okamžiky nemusíme sdílet se stovkami jiných lačných turistů.

Skromná vrcholová mohyla sopky Batok (2470 m n. m.) nemá mnoho návštěvníků. Přesto díky svému symetrickému tvaru a zvrásněným svahům zapadá hora přesně do kompozice, která vytváří tolik typický obrázek národního parku. Jako jediný místní vulkán již nepatří mezi aktivní.

V poledních hodinách vypadá místní krajina jako po apokalypse. Poletující prach znesnadňuje dýchání, absence barev připomíná záběry černobílou fotografií. Sopečný popel se do jisté míry chová jako sníh, sestup tak zdaleka není tak obtížný. Chybí jen sáňky.

Autor a Fotograf: Jakuv Cejpek